Kletby

Lidé se často ptají: Může mi ublížit kletba? Může mít takovou moc jen pouhé slovo?
Kletbou myslíme vědomě chtěnou myšlenku či slovo (případně úkon – např. objednání si kletby u čaroděje či mága nebo provedení nějakého magického úkonu se záměrem škodit) , kterými člověk přeje druhému zlo. Kletba je tedy projevem nenávisti, opakem požehnání.

Katechismus říká:
    „Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když pro něho člověk uváženě chce zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když někdo vědomě chce, aby bližní měl velkou škodu. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce …“ (Mt 5,44-45).“ KKC 2303

Příčinou proklínání může být také závist:
    Závist je jedna z hlavních neřestí. Spočívá ve smutku, který člověk zakouší z majetku druhého, a v nezřízené touze přivlastnit si jej, byť i neoprávněně. Závist se stává těžkým hříchem, přeje-li bližnímu velké zlo. KKC 2539

Bohužel tyto úkony nejenom uvádí do hříchu proklínajícího, ale mohou zasáhnout negativně i toho, na koho jsou sesílány, není-li chráněn živým vztahem víry v Ježíše Krista a životem v Boží milosti. Proklínající totiž ztotožněním se s přáním zla otevírá prostor působení zlým duchům, kteří se rádi chopí příležitosti, aby připravili to, co je kletbou přáno. Čím užší je vztah mezi lidmi, tím těžší jsou následky kletby, protože se „kanál lásky“ stává „stokou prokletí“. V knize Ďábel na Svaté Hoře (nebo také Satan na Svaté Hoře) zmiňuje autor Dr. Josef Miklík CSsR, že příčinou posedlosti Juliany Steimlové bylo právě prokletí jejím vlastním otcem. Osvobozena byla až po 12-letech sužování zlými duchy. Často sloužíme službou osvobození lidem, v jejichž rodinách bylo zvykem proklínání. Lidské slovo má velikou moc...

Nejtěžší následky kleteb jsou tedy v pokrevní linii a také v linii duchovní zodpovědnosti (např. farář a farnost).
Sami dobře víme, jak nás dokáže potěšit upřímně míněné slovo pochvaly a ocenění. A jakou sílu naopak má jedovaté slovo či věta, která se dotkne našich slabých míst. Některá slova a věty si pak pamatujeme skutečně léta a mohou negativně ovlivňovat náš život. Toto vzájemné zraňování se často děje jako obranná reakce na to, že se někdo dotkl mých slabin. Pokud však přání zla je vědomé a uvážené, mluvíme o kletbě. Obšírněji o kletbě a jejích účincích píše Vojtěch Kodet (přednáška má 2 části).

Prvním adresátem kletby je vždy sám proklínající, protože otevřel své srdce zlu. Ale nemusí se to projevit hned. Svědčí o tom i žalmista:
    Hle, hříšník počal nepravost, obtěžkán je zlobou a rodí úklad.
    Jámu vykopal a vyhloubil, ale do pasti, kterou připravil, sám spadl.
    Jeho zloba se vrátí na jeho vlastní hlavu, na temeno mu padne jeho násilí.
Ž 7,15-17

Katechismus také naznačuje, že kletba může být i těžkým (smrtelným) hříchem:

    „Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným, … ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“ KKC 1856

Varovat se proklínání znamená chránit své srdce před vstupem zla, a lépe tak chápeme, proč nám Ježíš říká: Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Lk 6,28

Exorcista P. Elias Vella píše: "Je to vlastně logické: Když mě někdo prokleje a jeho kletba zasáhne mé srdce, které je plné nenávisti a výčitek, najde dveře otevřené a vstoupí. Ale když kletba najde člověka plného lásky, chráněného láskou, nemůže ho zasáhnout. Pokud žehnáme tomu, kdo nám chce ublížit, jsme tím chráněni. Proto Pán říká svým učedníkům: ´Žehnejte těm, kdo vás proklínají´." (Svatost je pro každého - s. 108-109)

Před proklínáním varuje i apoštol Jakub, když se zamýšlí nad mocí lidského jazyka: 

    Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Jak 3,9

Občas se objevují i názory, že po dokonání Ježíšova vykupitelského díla na kříži už na pokřtěné nemá kletba žádný vliv, protože prý všechny kletby proti pokřtěným byly na kříži zrušeny. Je to mylné přesvědčení vycházející z nedostatečného porozumění textům Nového zákona; zkušenosti z života křesťanů však svědčí o něčem jiném. Přijetím křtu jsme byli vykoupeni z kletby Zákona, nejsme tím však automaticky chráněni před vším působením zla, a je třeba usilovat o obrácení a živý vztah s Bohem (viz.výše). Vyjádření k tomuto tématu napsal P. Ivan Hrůša,OCarm, člen profesorského sboru papežského biblického institutu v Římě:

    V listu Galaťanům 3,13-14 se píše: „Kristus nás z kletby Zákona vykoupil, když se sám stal kletbou, neboť je psáno: ,Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevo‘ (Dt 21,23), aby se v Kristu Ježíši dostalo Abrahámovo požehnání všem národům, abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.“
    Tyto verše nemají nic společného s proklínáním a účinky lidské kletby. Mluví o tom, že nás Kristus vyvedl ze slepé uličky, kterou představoval Mojžíšův Zákon. Ten nás totiž uzavřel pod „kletbu“, když nám jako trest za naše hříchy stanovil smrt, ale přitom nám nedal možnost hříchy překonat. Z této „kletby“ stanovené Zákonem nebylo úniku. Teprve Kristus nás z ní vysvobodil tím, že sám zemřel způsobem, jakým umírali „prokletí“ (= vyobcovaní, zasvěcení zhoubě) zločinci, a že svým vzkříšením zlomil moc smrti. Slovo „kletba“ je v Gal 3,13 užíváno částečně v přeneseném významu a nijak se nevztahuje na lidský hřích proklínání.
    Nový Zákon nikde nemluví o zrušení účinnosti lidských kleteb. Slovo kletba (řec. katara) a sloveso proklínat (řec. katarasthai) se v NZ užívá o lidské kletbě pouze na dvou místech: Řím 12,14: „Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte a neproklínejte,“ a Jak 3,8–10: „Jazyk nedokáže zkrotit nikdo z lidí; je to nenapravitelné zlo, plné smrtonosného jedu. Chválíme jím Pána a Otce a proklínáme jím lidi učiněné podle Boží podoby: z týchž úst vychází chvála i kletba. Tak tomu nemá být, moji bratři.“ Na obou místech je proklínání zapovězeno.
Zbývající místa NZ, kde se mluví o kletbě, se týkají pouze kletby vyplývající ze Zákona (Gal 3,10.13) nebo kletby v obecnějším smyslu zničení, odsouzení k záhubě (Žid 6,8; 2 Petr 2,14).
(P. Ivan Hrůša,OCarm. 28.12.2016)

BANNER NA VÁŠ WEB

Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si  tento obrázek , uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz

                      db.jpg (8,4 kB)