Člověk

ČLOVĚK 
 
Co je člověk? Kým vlastně je? Jaký smysl má náš život, když po pár desítkách let definitivně končí, u některých i daleko dříve? A proč někdo zdobí Sixtinskou kapli, jiný píše „Osudovou“ a další zase nechává budovat koncentrační tábory či střílet do lidí? 
 
Jsme záhadou sami sobě. A mnoho odpovědí neznáme. A právem se ptáme po svém původu a smyslu našeho bytí. A také „jak“ člověkem být...
 
Jsme lidmi a proto se na tyto otázky ptáme. A je to dobře. Ukazují nám, že je do nás zaseto více, než co je schopen nám nabídnout okolní hmotný svět. Nejsme jen fungující a myslící hmota, jsme víc...
 
„Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde o to, jaký ten člověk je“.  (Antoine de Saint-Exupéry – Citadela XXX)
 
 
Člověk byl stvořen jako dokonalé dílo Boží v oblasti těla, duše i ducha. Když Bible hodnotí stvořitelské dílo 6. dne, kdy byl stvořen člověk, zesiluje svůj hodnotící výraz a praví: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Do původní dokonalosti však zasáhl hřích prvních lidí a lidská přirozenost tak byla narušena. Tato skutečnost tak zasáhla celé lidstvo. Katechismus,  který ve svých formulacích shrnuje učení Písma svatého a tradice církve, o tomto zasažení lidstva vypovídá:
 
 
Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost - „concupiscentia“). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji. KKC 405
 
 
obr.
 
Zlo a dobro, pravda a lež, láska a nenávist. Mnoho takových protikladů, které prochází naším životem, ukazuje na existenci naší duchové části – duše:
 
 
Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení. KKC 366
 
Má duše je tedy stvořena Bohem a má duchovní podstatu., On je jejím pravým Otcem, On ji vyslal do tohoto světa a zároveň ji očekává v nebeském domově. A tam ji, po pozemské zkoušce, chce uvést Otec, který ji stvořil, Syn, který ji vykoupil, a Duch Svatý, který ji vede a posvěcuje. Jsem tedy duchovní bytostí, která je však spojena s tělem. 
 
 
"člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého" GS 24, RH 13
 
 
Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá: „Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“ KKC 27
 
Ano, tuto základní složku v našem bytí – touhu po lásce, lze vypozorovat u člověka v každé době. Patří k naší podstatě. Proto i sv. Jan Pavel II ji nastiňuje ve své encyklice Redemptor hominis:
 
Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým. Proto právě Kristus Vykupitel – jak jsme již řekli – zjevuje plně člověka člověku samému. Redemptor hominis 10, J.P.II.
 
 
obr.
 
 
 
 
Ne vše ovšem v nás funguje správně, a to díky hříchu a jeho následkům:
 
Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním. 2123-2128, 398 29
 
Bůh však zůstává neměnný:
 
 
 
Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha. 30 – část..
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“, jeho duše nemůže mít svůj původ, leč v Bohu. 33
 
Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však s ním mohl člověk navázat důvěrný vztah, chtěl se mu Bůh zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. 35 – část..
Nicméně člověk v historických podmínkách, v nichž žije, naráží na mnoho obtíží, které mu znesnadňují poznání Boha pouhým světlem rozumu. „Vždyť prostě řečeno, ačkoliv lidský rozum může jen svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem opravdu dojít k pravému a bezpečnému poznání osobního Boha, který ve své prozřetelnosti pečuje o svět a řídí jej, jakož i k poznání přirozeného zákona, který Stvořitel vepsal do našich duší, nicméně týž rozum naráží na nemalé obtíže, jež mu znesnadňují účinné a plodné používání této své přirozené schopnosti. Vždyť pravdy týkající se Boha a lidí absolutně převyšují řád hmatatelných věcí, a v případech, kdy se musí vtělit v činy a utvářet život, vyžadují sebeobětování a zřeknutí se sebe. Lidský duch se totiž ve snaze o dosažení takových pravd dostává do potíží pod vlivem smyslů a představivosti a také i neblahé žádostivosti pocházející z dědičného hříchu. Z toho pak vyplývá, že si lidé snadno namluví, že je falešné nebo alespoň pochybné to, co by nechtěli, aby byla pravda.“ 37
 
Proto člověk potřebuje být osvcen Božím zjevením nejen v tom, co převyšuje jeho chápání, ale i „v náboženských a mravních pravdách, které samy o sobě jsou dostupné rozumu, aby je za současného stavu lidstva mohli všichni lidé poznat bez potíží, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylu.“ 38
 
Člověk je svou přirozeností i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu. 44
 
Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí: „Když se k tobě přimknu celou svou bytostí, nečeká mne nikde bolest ani námaha; a můj život bude živý, naprosto plný tebe.“ 45
 
Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho. KKC 46
 
Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla díky přirozenému světlu lidského rozumu. 47
 
 
 
Člověče, proč se tak málo ceníš, když jsi tak drahý Bohu? Proč se sám tak zneuctíváš, když ti Bůh prokázal takovou poctu? Proč se ptáš, z čeho jsi učiněn, a neptáš se, k čemu? Což není celé toto obydlí světa, které vidíš, stvořeno pro tebe? Pro tebe se šíří světlo, aby zahnalo temnoty, pro tebe má své místo noc, pro tebe je odměřen den; pro tebe různě září na nebi slunce, měsíc i hvězdy; pro tebe je země plná krásných květů, stromů a ovoce; pro tebe je stvořeno obdivuhodné množství živočichů ve vzduchu, na poli i ve vodě, aby smutná osamělost nekazila radost z nového světa.
A tvůj Stvořitel vymýšlí, co by k tvé poctě ještě přidal: Vtiskl do tebe svůj obraz, aby tento viditelný obraz zpřítomňoval na zemi neviditelného Tvůrce, a učinil tě ve věcech pozemských svým zástupcem, abys spravoval na místě Božím tak veliké bohatství světa. A Bůh s láskou přijal za své, co sám v tobě stvořil, a chtěl být skutečně viděn v člověku, v němž chtěl být předtím viděn jako v obraze; a tak se sám stal skutečně člověkem, jehož chtěl mít předtím sobě podobného.
Z kázání svatého Petra Chryzologa – 30.7. DMC
 
 
 
 
 
„Cesta z hlavy do srdce je delší než cesta mezi galaxiemi“ řekl kdosi moudrý. Můžeme z Bible tisíckrát číst o tom, že jsme Božími dětmi, nemusí se to však dotknout našeho srdce. A pokud se nás ještě nedotkla láska, nevěříme ani lásce Boží. Životní zkušenosti jsou často silnější. Mohou nám však pomoci svědectví druhých, kteří bolestně hledali smysl svého života stejně jako my. Jedním z nich je i Nick Vujicic, který se narodil bez rukou a nohou. Své místo v životě a v Božím plánu však našel a žije šťasný život.
 
Žijeme ve společnosti lidí, kteří často o Bohu neví vůbec nic. A žijí svůj život po svém, případně pod vlivem životního stylu, který jim radí náš i Boží nepřítel. Díky tomu vzniká něco, čemu Osvaldo Poli, italský psycholog, říká „kulturní viry“. Jde o všeobecná přesvědčení, která však jsou mylná a člověku škodí. Osvaldo ve své knize Můj život beze mne píše: „Kulturní viry se usazují ve východiscích všeobecného mínění, v rozšířených názorech, v zakořeněných přístupech. Zavirované výchovné názory už pak nejsou systémem rozpoznány jako nebezpečné. Už necítíme ani potřebu dokázat jejich opodstatněnost, ani proti nim nemáme argumenty – natolik platí jako obecné“. A několik z nich popisuje, např. 
- přesvědčení matek, že děti nedokážou snášet životní bolesti, 
- přesvědčení rodičů, že bez odborníků nejsou schopni rozeznat, co je pro jejich děti dobré či zlé,
- přesvědčení, že jakékoliv nesprávné chování dětí vychází z nějaké prvotní bolesti, či skrytého trápení, atd.
 
A je jich jistě daleko více. Jen si připomeňme, že pro mnoho lidí chtěný potrat není problémem, eutanasie je pro ně důstojným ukončením života, manželství přežitkem, panenství či panictví dokonce hanbou.. Žijeme v „zavirované společnosti“, která se sama nevyléčí a ovlivňuje nás. Proto potřebujeme hledat svou  hodnotu a smysl svého života v původním Božím plánu. 
 
Já jsem posláním na této zemi, a proto jsem na tomto světě EG 273
...každý člověk je hoden našeho odevzdání… Každá lidská bytost je předmětem nekonečné Pánovy něhy a v jejím životě přebývá sám Pán. Ježíš Kristus daroval na kříži svou drahocennou krev za každého člověka. Bez ohledu na jakýkoliv vzhled je každý nesmírně posvátný a zasluhuje si naši lásku a naše odevzdání. Dokážu-li tedy pomoci jednomu jedinému člověku žít lépe, je darování vlastního života druhým dostatečně odůvodněno. EG 274
 
ŽENA – Tabita, jsi jedinečná, mil.dopisy otce dceři, 
 
 
Čím to je, že kdekdo řeší, jak se má chovat muž k ženě, ale nikdo neřeší, jak se má chovat žena k muži? Znamená to, že žena si může dovolit být k mužům jakkoli zlá, hrubá, sprostá, podrazácká atd. a muži nezbývá, než to trpět, aby nebyl obviněn z násilí vůči ženám? 
 
PRÁCE
Jak lidská činnost z člověka vychází, tak k němu i směřuje. Neboť když člověk pracuje, nemění jenom věci a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe. Mnohému se naučí, rozvíjí své schopnosti, vychází ze sebe a překračuje se. Takový růst je při správném pochopení vzácnější než vnější bohatství, které lze shromáždit. Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má.  GS 35
 
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Gn 1,27ČLOVĚK

    Co je člověk? Kým vlastně je? Jaký smysl má náš život, když po pár desítkách let "prý definitivně končí", u některých i daleko dříve? A proč někdo zdobí Sixtinskou kapli, jiný píše „Osudovou“ nebo slouží malomocným, a další zase nechává budovat koncentrační tábory či střílet do lidí?

    Jsme záhadou sami sobě. A mnoho odpovědí neznáme. A právem se ptáme po svém původu a smyslu našeho bytí. A také „jak“ člověkem být... A tyto otázky nám ukazují, že je do nás zaseto více, než jsme schopni sami dosáhnout a než je schopen nám nabídnout okolní hmotný svět. Nejsme jen fungující a myslící hmota, jsme mnohem víc...

    „Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde o to, jaký ten člověk je“  (Antoine de Saint-Exupéry – Citadela XXX)

    Člověk byl stvořen jako dokonalé dílo Boží v oblasti těla, duše i ducha. Když Bible hodnotí stvořitelské dílo 6. dne, kdy byl stvořen člověk, zesiluje svůj hodnotící výraz a praví: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Do původní dokonalosti však zasáhl hřích prvních lidí a lidská přirozenost tak byla narušena. Tato skutečnost tak zasáhla celé lidstvo. Katechismus,  který ve svých formulacích shrnuje učení Písma svatého a tradice církve, o tomto zasažení lidstva vypovídá:

    Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.  KKC 405


    Zlo a dobro, pravda a lež, láska a nenávist. Mnoho takových abstraktních skutečností, které jsou součástí našeho života, a záleží nám na nich, ukazuje na existenci naší duchové části – duše:

    Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.  KKC 366

    Má duše je tedy stvořena Bohem a má duchovní podstatu. On je jejím pravým Otcem, On ji vyslal do tohoto světa a zároveň ji očekává v nebeském domově. A tam ji, po pozemské zkoušce, chce uvést Otec, který ji stvořil, Syn, který ji vykoupil, a Duch Svatý, který ji vede a posvěcuje. Jsem tedy duchovní bytostí, která je však spojena s tělem.

    "Člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého" GS 24, RH 13

    Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá: „Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“  KKC 27

    Ano, tuto základní složku v našem bytí – touhu po lásce, lze vypozorovat u člověka v každé době. Patří k naší podstatě. Proto i sv. Jan Pavel II. ji nastiňuje ve své encyklice Redemptor hominis:

    Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým. Proto právě Kristus Vykupitel – jak jsme již řekli – zjevuje plně člověka člověku samému.  RH 10, J.P.II.



    Stále však v životě narážíme na existenci zla. Okolo nás, i v nás. Odděluje nás od Boha, od druhých, i od nás samotných. A uvádí do samoty, zmatku a neštěstí. A tak zapomínáme, kdo skutečně jsme a odkud jsme vyšli:

    Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním.  KKC 29

Bůh však zůstává neměnný.

    Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.  KKC 30 

    Člověk je svou přirozeností i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.  KKC 44

    Proto na člověka pomyslně volá svatý Petr Chryzolog:   

  Člověče, proč se tak málo ceníš, když jsi tak drahý Bohu? Proč se sám tak zneuctíváš, když ti Bůh prokázal takovou poctu? Proč se ptáš, z čeho jsi učiněn, a neptáš se, k čemu? Což není celé toto obydlí světa, které vidíš, stvořeno pro tebe? Pro tebe se šíří světlo, aby zahnalo temnoty, pro tebe má své místo noc, pro tebe je odměřen den; pro tebe různě září na nebi slunce, měsíc i hvězdy; pro tebe je země plná krásných květů, stromů a ovoce; pro tebe je stvořeno obdivuhodné množství živočichů ve vzduchu, na poli i ve vodě, aby smutná osamělost nekazila radost z nového světa.

    A tvůj Stvořitel vymýšlí, co by k tvé poctě ještě přidal: Vtiskl do tebe svůj obraz, aby tento viditelný obraz zpřítomňoval na zemi neviditelného Tvůrce, a učinil tě ve věcech pozemských svým zástupcem, abys spravoval na místě Božím tak veliké bohatství světa. A Bůh s láskou přijal za své, co sám v tobě stvořil, a chtěl být skutečně viděn v člověku, v němž chtěl být předtím viděn jako v obraze; a tak se sám stal skutečně člověkem, jehož chtěl mít předtím sobě podobného.   Z kázání svatého Petra Chryzologa – 30.7. DMC

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.  Gn 1,27

 

BANNER NA VÁŠ WEB

Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si  tento obrázek , uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz

                      db.jpg (8,4 kB)