Obecně

    Co je člověk? Kým vlastně je? Jaký smysl má náš život, když po pár desítkách let "prý definitivně končí", u některých i daleko dříve? A proč někdo zdobí Sixtinskou kapli, jiný píše „Osudovou“ nebo slouží malomocným, a další zase nechává budovat koncentrační tábory či střílet do lidí?

    Jsme záhadou sami sobě. A mnoho odpovědí neznáme. A právem se ptáme po svém původu a smyslu našeho bytí. A také „jak“ člověkem být... A tyto otázky nám ukazují, že je do nás zaseto více, než jsme schopni sami dosáhnout a než je schopen nám nabídnout okolní hmotný svět. Nejsme jen fungující a myslící hmota, jsme mnohem víc...

    „Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde o to, jaký ten člověk je“  (Antoine de Saint-Exupéry – Citadela XXX)

    Člověk byl stvořen jako dokonalé dílo Boží v oblasti těla, duše i ducha. Když Bible hodnotí stvořitelské dílo 6. dne, kdy byl stvořen člověk, zesiluje svůj hodnotící výraz a praví: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Do původní dokonalosti však zasáhl hřích prvních lidí a lidská přirozenost tak byla narušena. Tato skutečnost tak zasáhla celé lidstvo. Katechismus,  který ve svých formulacích shrnuje učení Písma svatého a tradice církve, o tomto zasažení lidstva vypovídá:

    Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.  KKC 405

    Zlo a dobro, pravda a lež, láska a nenávist. Mnoho takových abstraktních skutečností, které jsou součástí našeho života, a záleží nám na nich, ukazuje na existenci naší duchové části – duše:

    Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.  KKC 366

    Má duše je tedy stvořena Bohem a má duchovní podstatu. On je jejím pravým Otcem, On ji vyslal do tohoto světa a zároveň ji očekává v nebeském domově. A tam ji, po pozemské zkoušce, chce uvést Otec, který ji stvořil, Syn, který ji vykoupil, a Duch Svatý, který ji vede a posvěcuje. Jsem tedy duchovní bytostí, která je však spojena s tělem.

    "Člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého"   GS 24, RH 13

    Každý jednotlivý člověk je před Bohem tak jedinečný, jako by byl jedinou bytostí, kterou On stvořil.   Clive Staples Lewis

    Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá: „Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“  KKC 27

    Ano, tuto základní složku v našem bytí – touhu po lásce, lze vypozorovat u člověka v každé době. Patří k naší podstatě. Proto i sv. Jan Pavel II. ji nastiňuje ve své encyklice Redemptor hominis:

    Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým. Proto právě Kristus Vykupitel – jak jsme již řekli – zjevuje plně člověka člověku samému.  RH 10, J.P.II.

    Stále však v životě narážíme na existenci zla. Okolo nás, i v nás. Odděluje nás od Boha, od druhých, i od nás samotných. A uvádí do samoty, zmatku a neštěstí. A tak zapomínáme, kdo skutečně jsme a odkud jsme vyšli:

    Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním.  KKC 29

Bůh však zůstává neměnný.

    Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.  KKC 30 

    Člověk je svou přirozeností i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.  KKC 44

    Proto na člověka pomyslně volá svatý Petr Chryzolog:   

  Člověče, proč se tak málo ceníš, když jsi tak drahý Bohu? Proč se sám tak zneuctíváš, když ti Bůh prokázal takovou poctu? Proč se ptáš, z čeho jsi učiněn, a neptáš se, k čemu? Což není celé toto obydlí světa, které vidíš, stvořeno pro tebe? Pro tebe se šíří světlo, aby zahnalo temnoty, pro tebe má své místo noc, pro tebe je odměřen den; pro tebe různě září na nebi slunce, měsíc i hvězdy; pro tebe je země plná krásných květů, stromů a ovoce; pro tebe je stvořeno obdivuhodné množství živočichů ve vzduchu, na poli i ve vodě, aby smutná osamělost nekazila radost z nového světa.

    A tvůj Stvořitel vymýšlí, co by k tvé poctě ještě přidal: Vtiskl do tebe svůj obraz, aby tento viditelný obraz zpřítomňoval na zemi neviditelného Tvůrce, a učinil tě ve věcech pozemských svým zástupcem, abys spravoval na místě Božím tak veliké bohatství světa. A Bůh s láskou přijal za své, co sám v tobě stvořil, a chtěl být skutečně viděn v člověku, v němž chtěl být předtím viděn jako v obraze; a tak se sám stal skutečně člověkem, jehož chtěl mít předtím sobě podobného.   Z kázání svatého Petra Chryzologa – 30.7. DMC