Láska

     LÁSKA. Slovo tak často používané, slovo protkávající dějiny lidstva na Zemi, a zároveň slovo tak děsivým způsobem zprofanované a zneužívané… Láskou se dnes nazývá kdeco, kdejaká záliba, kdejaké sobectví. A přitom je to hodnota, po jaké my lidé nejvíce toužíme… 

    Co tedy JE a co NENÍ pravou láskou? Občas se na to ptám snoubenců, a jejich odpovědi se většinou točí kolem citů a prožívání. Avšak i když city k lásce patří, netvoří její podstatu. Proto sem umisťuji alespoň několik podnětů k zamyšlení a doufám, že i k většímu prohlédnutí.

    Svět reklamy a marketinku si velmi dobře uvědomuje, co nám lidem dneška chybí,  a proto se čím dál častěji objevují slogany typu: ´pečeno s láskou´, ´připravováno s láskou´, ´vyrobeno s láskou…´ A vesele se tak prodává a kupuje kdeco.. Je možné, že nějaká malá firmička opravdu své hrníčky či kytice květin vyrábí s cílem udělat druhým alespoň radost... Ale že by celý koncern pro mne pekl chleba s láskou? Ani nejkrásněji formulovaná věta mne nepřesvědčí, že ten a ten produkt je vyráběn a připravován s cílem chtít mé dobro více, než vlastní zisk. Tím nechci popírat, že s tímto úmyslem někdo opravdu pracuje, ovšem ten si to asi do reklamního sloganu dávat nebude.. A o esoterické druhy „pozitivních energií a lásek“ opravdu nestojím.

Zdroj obrázku: pixabay.com

    V souvislosti s láskou dochází často ke směšování dvou pojmů: láska a zamilovanost. Zamilovaností může láska začít, ale automaticky zamilovanost v lásku nepřechází. Zamilovaný sice říká: miluji tě, ale vyjadřuje tím často pouze „mě je s tebou dobře“. A vědci nám k tomu poslední dobou dodávají, že u zamilovanosti je to vlastně „hodně o chemii v těle…“. Známý americký psychiatr a autor populárních knih Scott Peck podrobně, až nemilosrdně zamilovanost rozebírá a píše:

    „Zamilovanost je zákonitě pomíjivá (s.70). Když se zamilujeme, je to v určitém smyslu (i když jistě ne po všech stránkách) krok zpět. Zážitek splynutí s milovanou osobou v sobě ukrývá ozvěnu z nejútlejšího dětství, totiž splynutí s matkou. Kromě splynutí získáváme znovu také pocit všemocnosti, jehož jsme se po cestě z dětství museli vzdát. Všechno se zdá možné. Máme pocit, že ve spojení s milovanou osobou můžeme překonat všechny překážky. Věříme, že síla naší lásky donutí síly odporu, aby se před námi sklonily a vytratily se do tmy. Všechny překážky padnou. Budoucnost bude jen a jen zářná. Tyto pocity jsou v podstatě stejně nereálné, jako pocity dvouletého dítěte, které se cítí být králem rodiny a světa s neomezenou mocí.
    A právě tak jako iluze všemocnosti dvouletého dítěte i vysněná jednota zamilované dvojice se posléze rozbíjí o tvrdou realitu. Dříve nebo později se jako odpověď na problémy každodenního života znovu prosadí individuální vůle. On chce sex; ona nechce. Ona chce jít do kina; on nechce. On chce dát peníze do banky; ona chce mycí linku. Ona chce mluvit o své práci; on zase o své. Ona nemá ráda jeho přátele; on nemá rád její. A tak každý z nich dospívá soukromě, v hloubi duše, k nepříjemnému zjištění, že žádná úplná jednota nenastala, a že milovaná bytost má a bude mít své vlastní úmysly, chutě, předsudky i plány. Jedna po druhé, postupně nebo naráz, se hranice ega vracejí na své místo; postupně nebo naráz mizí i zamilovanost. Znovu jsou dvěma nezávislými jedinci. V této chvíli začnou buď trhat vazby, jež mezi nimi vznikly, nebo pracovat na skutečné lásce (s.73).
    Osobnost zamilovaného neroste; nedochází k rozšíření jeho hranic, ale k jejich částečnému a přechodnému zhroucení. Posunutí hranic si žádá úsilí, zamilovanost ne. Líní a neukáznění jedinci se mohou zamilovat stejně snadno jako lidé energičtí a obětaví. Jakmile drahocenný moment zamilovanosti skončí a vše se vrátí do normálních kolejí, bývá jednotlivec zklamán, ale málokdy je trvale obohacen. Když překoná svá omezení a rozšíří své hranice, bývá to obvykle nezvratné, neboť skutečná láska – na rozdíl od zamilovanosti – je trvale obohacující zážitek.

    Záměrná stimulace duchovního rozvoje se u zamilovaných vyskytuje zřídka. Jejich záměrem, pokud vůbec nějaký mají, je zbavit se osamělosti a případně se v tomto směru pojistit manželstvím. Rozhodně neusilují o duchovní rozvoj. Právě naopak – dokud je zamilovanost neopustí, mají pocit, že už dosáhli vrcholu a že není nutné, ani možné dále růst. Nezdá se jim, že by se měli dále rozvíjet. Jsou úplně klidní, naprosto spokojení s tím, kde právě jsou. Ani u milované osoby nevidí potřebu duchovního rozvoje, naopak, vnímají ji jako dokonalou bytost, na které už není co zlepšit. Pokud na ní vidí nějaké chyby, považují je za bezvýznamné, za směšné maličkosti nebo za roztomilé podivnůstky, které jen zvyšují její kouzlo a půvab.   (Scott Peck – Nevyšlapanou cestou – s. 74-75)

Zdroj obrázku: pixabay.com

Mýtus romantické lásky
    Aby nás prožitek zamilovanosti mohl skutečně polapit do pasti manželství, musí k němu zřejmě patřit iluze, že bude trvat věčně. Tato iluze je v naší kultuře podporována všeobecně rozšířeným mýtem o romantické lásce, který má své kořeny už v našich oblíbených pohádkách, v nichž se princ a princezna nakonec vezmou a žijí pak spolu šťastně až do smrti. Mýtus romantické lásky v podstatě říká, že každému mladému muži na světě je předem „souzena“ nějaká mladá žena a naopak. Navíc nám našeptává, že každému muži „hvězdy určily“ jen jednu ženu a každé ženě jediného muže. Když se setkáme s osobou, která je nám souzena, poznáme to podle toho, že se zamilujeme. Stane se, jak nebesa rozhodla; náš svazek bude dokonalý; všechny své potřeby vzájemně uspokojíme; věčně budeme žít v dokonalé jednotě a harmonii. Pokud ovšem zjistíme, že všechny potřeby uspokojeny nejsou, že vzniká konflikt a zamilovanost opadá, je zle: došlo k hroznému omylu, špatně jsme porozuměli hvězdám, minuli jsme se s tím jediným dokonalým partnerem a to, co jsme považovali za lásku, nebyla „ta pravá“ láska. V takové situaci už se nedá dělat nic jiného, než se rozvést, anebo být zbytek života nesťastný.   (Scott Peck – Nevyšlapanou cestou – s. 76)

    Oceňuji jeho zkušenosti jako člověka a psychiatra a jeho schopnost některé věci přiléhavě vyjádřit. Nicméně pochopitelně neschvaluji jeho inklinaci k hnutí NEW AGE, které vidí svůj cíl ve zbožštění člověka.  Scott Peck napsal tyto věty na základě svých celoživotních zkušeností, které jsou zároveň propojeny s  jeho terapeutickou praxí. A vidíme kolem sebe, jak se tyto „teorie hrozného omylu“ v životech lidí kolem nás stále opakují. A co víc – namnoze jsou podporovány nejen mainstreamem či kinematografií, ale bohužel také odbornými kruhy, které se zabývají poradenstvím a psychoterapií. Rada „najít si boční vztah k oživení vztahu manželského“ není dnes bohužel nijak ojedinělá. A tak se zase řeší jen „následky místo příčin“.

    Omyly a přešlapy v lásce často velmi bolí. Neberme lidem zamilovanost, ale u svým blízkým se snažme být nablízku, aby jejich chvilková zamilovanost nepřeválcovala vše dobré, co doposud obdrželi nebo co je v budoucnosti může čekat.

    „Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky.“   Antoine de Saint Exupery – Citadela XLII

Zdroj obrázku: pixabay.com

    Je tedy na místě si připomenout, jak lásku definuje teologie, čerpající svou moudrost z Bible (o níž říkáme, že je Božím vyznáním lásky k člověku). Teologie (morální) říká jednoduše:

Milovat znamená CHTÍT DOBRO DRUHÉHO. 

    Jak prosté, jak výstižné. Podle této definice totiž můžeme zkoumat, zda ten, kdo tvrdí, že mne miluje, opravdu má rád mne a ne pouze sebe. Zda věci, které dělá, mají opravdu za následek dobro mé a ne jen jeho. A i já sám si mohu ověřit, zda má slova vyznání lásky opravdu mají za cíl skutečné dobro pro toho, komu to říkám, a nebo jen dobro mé.

    Určitý problém spočívá i v tom (jak už zmínilo více autorů), že v češtině (a jiných dalších jazycích) máme pro vyjádření zalíbení nedostatek výrazů. A tak se snadno jedním slovem vyjádří: Miluji chipsy, miluji tento dort, miluji svého psa, miluji siestu u kávy, a miluji i tebe, miláčku..

Dobří psychologové a manželští poradci si zase všímají, že tzv. „lásku“ lze ve vztazích rozdělit do tří skupin:
    • Miluji tě protože….. (vzhled, postava, majetek, společenské postavení,…)
    • Miluji tě jestliže…… (se mnou budeš chodit tam a tam, koupíš mi to a to, budeš se stále chovat tak a tak…)
    • Miluji tě, a tečka…
     
A jen ta poslední verze si zaslouží nazývat láskou, jelikož je nepodmíněná (stejně jako láska Boží).
A to často stojí úsilí, námahu, bolest, pot a slzy.. Stále začínat znovu a učit se přijímat toho druhého i s tím, co jsem o něm dosud nevěděl. Proto se také často říká, že „opravdu milovat bolí…“ a že „láska se neživí objetím, ale obětí…“.
Proto i Dr. Afferman píše:

    "Láska je nepřetržitý proces vzdorování deziluzi a rozčarování z partnera. Je to každodenní úkol, a jen tímto způsobem může vztah zůstat oběma nohama na zemi. Skutečné štěstí se nezakládá na falešných představách, ale na pravdě"    (Dr.Afferman – v Jaký je muž a co by o tom měla vědět žena... – W.Trobisch, s.27 Velehrad 1993)

    „Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno“. 
Antoine de Saint Exupery – Citadela XLII

    "Láska bližnímu neubližuje"   Řím 13,10

zdroj obrázku: zonerama.com/Seraf1

    Bůh sám, zdroj všeho dobra a života, je Láskou.., jak o tom svědčí apoštol Jan: „Bůh je láska. Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ 1J 4,16. A dal za nás všechno, včetně toho nejdražšího, svého Jediného Syna. Proto i sílu a motivaci k naší lidské lásce potřebujeme čerpat právě z Něho.

    Někdy však může být pravou láskou i to, že neuděláme vše, co se po nás chce, pro dobro toho druhého. Dopřát dítěti vše, na co si vzpomene, rozhodně není láskou, jelikož ono ještě neumí rozlišovat, co je pro něj dobré a co ne (chce si hrát s nožem, chce jíst jen sladkosti). Chci-li opravdu jeho skutečné dobro, budu moudře rozlišovat, co mu prospívá a co ne. Ke vztahům s dospělými moudře poznamenává Osvaldo Poli:

    "Láska vyžaduje obětavost, nikoli sebezničení. Vyžaduje schopnost ustoupit z vlastních nároků, pokud to vyžaduje dobro druhého, ale nikoli kvůli pouhým rozmarům nebo sobectví druhého. Milovat je možné jen svobodně, jsou-li pro oběti a odříkání opravdu dobré důvody. Nelze milovat sobě navzdory, proti svému přesvědčení."   (Osvaldo Poli: Můj život beze mne – s.121-122)

    K praktikování pravé lásky k bližnímu je pochopitelně důležité mít zdravě rád i sám sebe. Ježíšovo „druhé“ největší přikázání to jednoznačně napovídá: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ Mt 22,39. A starozákonní svatopisec to vyjadřuje ještě jinak: „Když někdo nedokáže být milosrdný sám k sobě, jak může být milosrdný k druhým…“

    Z lásky jsme byli stvořeni, a pro lásku. A ne ledajakou. Pro lásku věčnou, pro lásku Boží. Proto jako první a největší přikázání zůstává platné pro starý i nový Izrael ono známé „Šema Izrael“:

    "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány."    Dt 6,4-9

    A tato láska k Bohu je vždy jen odpovědí na to, co ON udělal pro nás. Potřebujeme proto denně a stále znovu vnímat hodnotu všech darů, které denně dostáváme, i těch, které jsme dostali už dávno, abychom se tak denně mohli stávat prostředníky Jeho darů i pro druhé. Volejme tedy denně s žalmistou:

„Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona“    Ž 119,18