Askeze

V askezi jde o moudré a vyvážené nakládání se svou lidskou přirozeností tak, aby nám nebránila v cestě za Bohem a v duchovním životě, ale naopak na této cestě s duchovní stránkou člověka spolupracovala a člověk se tak stále více stával harmonickou jednotou těla, duše a ducha. Askeze nám pomáhá usměrňovat své touhy, přirozená tíhnutí a sklony tak, aby jimi člověk nebyl vláčen, ale sloužily celostnému zaměření člověka k Bohu a tedy i k naplnění svého životního poslání. Ne všechno, co chce naše lidská přirozenost, nám prospívá, jelikož byla hříchem narušena. Svatý Pavel mluví v listu Galatským přímo o protikladu mezi lidskou přirozeností a Božím Duchem:

    Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Gal 5,16

Nicméně z historie církve a dějin svatosti víme, že tento protiklad byl často přehnaně chápán až jako nesmiřitelné nepřátelství, tělo pojímáno jako "vězení ducha" a v praxi pak to vedlo k odmítání všeho, co bylo spojeno s tělem a ke skryté nenávisti k sobě. Je zde potřeba rozvahy a rozlišování a vyvarování se extrémů, kterých Boží nepřítel rád zneužívá a k nim povzbuzuje. Podrobnější výklad naleznete v článku Karla Říhy Askeze v životě křesťana. Zde nabízím jen pár zásad pro asketické snažení:

    Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. (Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)
    Askeze by neměla vážně ohrozit ani omezit mé každodenní fungování a plnění stavovských povinností. (anonym)
    Zvol si takové umrtvování, které nebude umrtvovat druhé. (anonym)
    Začni si tkát svou vlastní (žíněnou košili), až pro tebe budou tvoji bližní hedvábím (Madeleine Delbrelová)
    Asketické snažení bez sebepřijetí a zdravé sebelásky, se stává jen nástrojem sebetrýznění a uzavřenosti do sebe. (anonym)
    Umrtvování mé sebelásky mi prospělo mnohem víc než tělesná pokání. (sv. Terezie z Lisieux)
    Askeze musí obsahovat řád a musí mít správný směr, to jest být zaměřena na lásku. Musí nechat lásku růst, vlévat nám odvahu, dodávat nám chuť stále jít dál na cestě lásky. Askeze, která by nás tížila, vyvolávala v nás těžkomyslnost a brala nám odvahu, není askezí řádnou. Je zde nezbytné mít schopnost úsudku - tedy zvolit k dosažení cíle nejvhodnější prostředky. Musíme tedy učinit v odříkání výběr a dát se vést stupněm lásky, které jsme již dosáhli. (Wilfrid Stinissen)

 

Pro účinné asketické snažení ovládat své přirozené sklony potřebujeme stálé vedení Ducha svatého, a nejlépe také duchovní doprovázení zkušeným křesťanem či knězem. Snadno se totiž i do askeze vplíží skrytá touha něco si dokázat, vyniknout, nepřijetí sebe nebo dokonce nenávist k sobě, mechanismus zásluh, či tzv. mesiánský syndrom (= já jsem ten, který to zkažené tady zachraňuje..). Obzvláště zde platí: Když dva dělají totéž, není to totéž. V listu Kolosanům na toto nebezpečí apoštol jasně poukazuje:

   

    Nikdo vám nesmí upírat (právo na) vítěznou odměnu, nikdo z těch, kdo si libuje v pokořování sebe, v uctívání andělů, kdo je ve viděních jako doma. (Takový člověk) nemá proč se nadýmat, protože to dělá pod vlivem svého tělesného smýšlení, a nedrží se hlavy (Krista). Ta přece dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co (tělo) potřebuje, a drží ho pohromadě, takže potom tělo roste vzrůstem, který působí Bůh. Vy jste s Kristem už odumřeli těm prvopočátkům světa. Proč si tedy ještě – jako byste dosud žili ve světě – dáváte předpisovat: "Toho se nedotýkej!", "Tohle jíst nesmíš!", "Na to ani nesahej!" To jsou přece samé věci, které se zničí už tím, když se spotřebují. Nejsou to než předpisy a nauky lidské? Mají sice jméno moudrosti, ale je to jen pověra, pokořování sebe a trýznění těla podle vlastních výmyslů. Pro krocení tělesných choutek to nemá žádný význam. Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi. Kol 2,16-3,2

 

    Na askezi svým způsobem poukazuje už Ježíšovo povolání. Říká přece: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.." (Mt 16,24),  kdy zapři sám sebe neznamená popři sebe sama, ale: zřekni se své svévole, přijmi Mne jako svého Pána,  a nech se Mnou vést..

    V asketickém úsilí tedy člověk bere vážně propojení těla, duše a ducha, protože ví, že potřeby těla musí mít své hranice, jinak zatěžují nitro člověka, jeho srdce, jeho duchovní život a cestu k Bohu, jak o tom sám Ježíš mluví:

    "Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi“ Lk 21,34

Askeze je tedy zároveň logickým důsledkem toho, že člověk přijal Krista za svého Pána a Spasitele: 

    Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Gal 5,24

Zde tedy nejde o nic samoúčelného, ani o nějaký postoj nepřátelství vůči sobě či vůči svému tělu. Ale o odpověď lásky na vše, co pro mne Kristus udělal… Askeze tedy má být konána v duchu výzvy apoštola Pavla Římanům: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Řím 12,1-2

Nejde tedy v žádném případě o popření sebe, svých tužeb a citů. Výstižně o tom píše i Thomas Merton:

    „Bylo by velmi pošetilé se domnívat, že cit nepatří do duchovního života proto, že někdy ovlivňuje rozum. Křesťanství není stoicismus. Kříž nás neposvěcuje ničením lidského citu. Odstup není bezcitnost. Mnoha asketům se nepodařilo stát se velkými světci právě proto, že svými pravidly a asketickými zvyklostmi svou lidskost pouze umrtvili, místo aby jí poskytli volnost k bohatému rozvinutí všech schopností působením milosti.
    Světec je dokonalý člověk. Je chrámem Ducha Svatého. Reprodukuje svým vlastním způsobem něco z vyrovnanosti, dokonalosti a řádu, jež obdivujeme v lidské povaze Ježíšově. Duše Ježíšova, podstatně spojená se Slovem Božím, byla obdařena současně a bez rozporu jak jasným patřením na Boha, tak i nejněžnějšími a nejjednoduššími lidskými city – náklonností, soustrastí, milosrdenstvím, štěstím, radostí nebo zármutkem, hněvem a údivem, únavou, úzkostí a strachem, útěchou a mírem.
    Bez lidského citu nemůžeme Boha milovat tak, jak bychom Ho milovat měli – jako lidé. Neodpovídáme-li na lidské projevy náklonnosti, nemůže nás Bůh milovat tak, jak nás milovat chtěl – srdcem člověka, Ježíše, Boha, Božího a Pomazaného Krista.
    Život askeze musí tedy začít a musí být veden s největším ohledem na povahu, charakter a cit, a na vše, co nás dělá lidmi. Jsou to podstatné prvky osobnosti a tedy i svatosti – neboť světec je ten, koho láska Boží plně rozvinula v osobnost podobnou jeho Stvořiteli.
    Ovládání citu sebezapřením směřuje k dozrání a zdokonalení naší citlivosti: asketická disciplina nešetří naši citlivost a činí-li to, pak neplní svou povinnost. Zapíráme-li se doopravdy, sebezápor nás někdy připraví i o to, co skutečně potřebujeme. Proto tuto potřebu pociťujeme.
    Musíme trpět. Ale nápor umrtvování má obohatit a očistit naše smysly – vnímavost, představivost, úsudek a vůli. Našich pět smyslů je otupeno nezřízenou radostí. Pokání je zbystřuje, vrací jim jejich přirozenou životnost i více. Pokání zjasňuje zrak svědomí a rozumu. Pomáhá nám jasně myslet a zdravě usuzovat. Posiluje činnost naší vůle. Pokání také ladí tón citu; nedostatek sebezapření vysvětluje, proč tolik náboženského umění, zbožných spisů, citových modliteb a nábožných životů se pohybuje na úrovni běžné průměrnosti.
    Někteří lidé se odvracejí od všech těch laciných citů s jakousi hrdinnou beznadějností a hledají Boha na poušti, kde jejich citový život postrádá jakýchkoliv jiných zdrojů. I to však může být zmýlený krok. Zahynou-li naše city, pak s nimi zahyne i naše lidství. Musíme se z pouště vrátit jako Ježíš nebo jako svatý Jan s rozšířeným a prohloubeným citovým životem, posíleným proti náporům nepravd, posíleným proti pokušení velkou, ušlechtilou čistotou.
(Thomas Merton: Rozjímání v samotě – s. 25-26)   

O smyslu křesťanské askeze mluví také ve své přednášce Kateřina Lachmanová.

Nevyplácí se zapomínat, že i askeze je jen "prostředkem" duchovního života, nikoliv jeho cílem..

BANNER NA VÁŠ WEB

Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si  tento obrázek , uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz

                      db.jpg (8,4 kB)