Základní pojmy duchovního světa

Duchovní svět - je tvořen duchovní, nehmotnou realitou, zvláště pak duchovními bytostmi. Je stejně reálný, jako ten náš známý "fyzický". My lidé jsme však bohužel po prvotním hříchu ztratili pro jeho vnímání citlivost. Avšak svou nehmotnou duší samozřejmě zůstáváme částí tohoto duchovního světa. Čím více se však přibližujeme Bohu, tím se tato naše citlivost znovu obnovuje.

V 1.Janově listu se píše, že existují pouze dva druhy duchů - ti, kteří jsou z Boha, a ti, kteří z Boha nejsou: 

    Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. (1 Jan 4,1-3)

V tomto textu je tedy vyjádřen základní pohled pro rozlišování: CELÝ DUCHOVNÍ SVĚT EXISTUJE POUZE VE DVOU PÓLECH - KLADNÉM A ZÁPORNÉM.

    »Všechno, co v lidském světě překračuje přirozené možnosti člověka a přitom nepochází od Boha, pochází od Satana, neexistují nějaké neurčité mezistavy« - říká předseda Mezinárodní asociace exorcistů - P. Francesco Bamonte (zde)

Kladný duchovní svět - to je Bůh, tedy Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch svatý, dále věrní andělé a svatí.

Záporný duchovní svět - padlí andělé v čele se Satanem

    Oba světy na nás působí. A je mezi nimi ostrá hranice. Není zde žádná "šedá zóna" těch, kteří by nepatřili nikam, případně byli "nad všemi rozdíly" (jak se často v esoterické literatuře píše). Je tedy vždy důležité se ptát a pátrat - "odkud" konkrétní "entita" či bytost pochází, z kterého pólu. Proto už otec mnišství svatý Antonín Egyptský radil svým bratřím odvážně se při zkušenostech různých vidění ptát: Kdo jsi a odkud? Stejně tak se ptal biblický Jozue (Joz 5,13). Dodejme, že rovněž při modlitbě za osvobození, která je konána v Ježíšově jménu, se exorcista může ptát o jakého ducha jde. A skrze toto "jméno nad každé jméno" (srv. Flp 2,9) se rychle ukáže, zda konkrétní síla či schopnost je z kladné či záporné strany. Ježíš je klíč k duchovnímu rozlišování. Běžným křesťanům se však přímé oslovování zlých duchů nedoporučuje, jelikož jsou daleko inteligentnější než my, mají k dispozici daleko více informací, a dokáží s námi manipulovat a zavést nás tam, kam chtějí oni. Sám Ježíš s nimi mluvil jen výroky z Písma.

ANDĚLÉ

Zde pochopitelně mluvíme o těch dobrých, kteří zůstali Bohu věrní. Souhrn toho, co o nich víme (především z Písma Svatého), nabízí Katechismus:

    Existence duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako jednomyslnost tradice.  KKC 328

    Svatý Augustin o nich říká: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Andělé jsou celým svým bytím Boží služebníci a poslové. Protože „andělé v nebi stále hledí na tvář svého Otce“ (Mt 18,10), jsou „dbalí jeho rozkazů, poslušní na jeho slovo“ (Ž 103,20).  KKC 329

    Jako bytosti čistě duchové mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy.  KKC 330

    Kristus je středem andělského světa. Jsou to „jeho andělé“: „Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé"  (Mt 25,31). Jsou jeho, protože jsou stvořeni skrze něho a pro něho: „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Jsou jeho ještě více, protože z nich udělal posly svého plánu spásy: „Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?“ (Žid 1,14).  KKC 331

    Od počátku stvoření a po celou dobu dějin spásy, zdáli či zblízka, hlásají andělé tuto spásu a slouží při uskutečňování Božího záměru: uzavírají pozemský ráj, chrání Lota, zachraňuje Hagar a její dítě, zachytí Abrahámovu ruku, skrze jejich službu je sdělován zákon, vedou Boží lid, ohlašují narození a povolání a pomáhají prorokům, abychom uvedli alespoň některé příklady. A konečně anděl Gabriel oznamuje narození Předchůdce Páně i samotného Ježíše.  KKC 332

    Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Když Bůh uvádí svého Prvorozeného do světa, říká: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé“ (Žid 1,6). Jejich chvalozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu církve: „Sláva na výsostech Bohu“ (Lk 2,14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství, obsluhují Ježíše na poušti, dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti, i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel jako kdysi Izrael. Andělé také „evangelizují“ tím, že oznamují radostnou zvěst o vtělení a Kristově vzkříšení. Při Kristově návratu, který ohlašují, mu budou sloužit při jeho soudu.  KKC 333

    Stejně se těší z tajemné a mocné pomoci andělů celý život církve.  KKC 334

    Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu; vzývá jejich pomoc (tak v „In paradisum deducat te angeli„ - Ať tě andělé doprovázejí do ráje - z pohřebních obřadů nebo také v „Hymnu cherubínů“ z byzantské liturgie) a slaví zvlášť památku některých andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela, andělů strážných).  KKC 335

    Od svého počátku až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“ Křesťanský život má již zde na zemi ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu.  KKC 336

    Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásným plánům, které má vzhledem k jiným tvorům: „Andělé spolupracují na všem, co je nám k dobru.“  KKC 350

    Andělé obklopují Krista, svého Pána. Slouží mu především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi.  KKC 351

    Církev uctívá anděly, kteří jí pomáhají na pozemské pouti a kteří chrání každou lidskou bytost.  KKC 352

    Z výše uvedených výpovědí vyplývá, že máme pro naši cestu životem od Boha výborné pomocníky, kteří milují Boha, i nás, a jsou připraveni nám na cestě za Ním pomáhat. Je však třeba si uvědomit, že vnímat blízkost a pomoc andělů není úplně samozřejmé a běžné. Díky prvotním hříchem ztracené citlivosti na duchovní svět jejich pomoc můžeme vnímat jen někdy a to omezeně. Rozhodně není běžné, že bychom s nimi komunikovali jako s ostatními lidmi. Obracíme se na ně především modlitbou a jejich pomoc nemusíme vždy zaznamenat; přijímáme ji tedy často ve víře. Píši o tom zde takto hlavně proto, že internet se jen hemží různými návody, jak se zkontaktovat s anděly a jak s nimi komunikovat. A také jak se pozná jejich přítomnost (např. prý podle ojedinělých ptačích pírek na neobvyklých místech...). Tyto návody však často vychází z okultních praktik a díky jim se tedy zkontaktujete ne s dobrými anděly, ale naopak s těmi, kteří se za dobré pouze vydávají... Už apoštol apoštol Pavel píše o tomto klamu: "vždyť sám satan se převléká za anděla světla" (2Kor 11,14). O andělech je vůbec v těchto pochybných zdrojích uváděna spousta nesmyslů. A není to nic nového - zřejmě už v novozákonní době k tomu lidé měli sklon, protože podle zmínky v listě Kolosanům toto přehnané uctívání andělů vedlo k odpadu od Krista (Kol 2,18). Zmínka apoštola Pavla je zde zároveň náznakem toho, že tato "zjevení" zřejmě nebyla pravá. Kam až může dojít komunikace s tzv. "anděly" názorně ukazuje toto video.

    Velmi známou v oblasti komunikace s anděly je anglická autorka knih na toto téma Lorna Byrne. I v češtině už vyšlo několik jejích knih, např. Andělé v mých vlasech. Autorka se zřejmě stále ještě považuje za katoličku, a prý tyto neobvyklé jevy vnímala už odmalička. Patří to tedy do kategorie "darů", o kterých nevíme, odkud jsou, a je třeba je plně svěřit pod vládu a poslušnost Ježíše Krista (jak o tom píši ve stati o léčitelství). A zároveň se jednoznačně zříci všeho ostatního, co není přímo od Něho. To však paní Byrne zjevně neučinila. Centrem jejích knih jsou jen andělé a komunikace s nimi, bez zmínky o Ježíší Kristu (který je centrem andělského světa) a spáse skrze Něho. Způsob, jakým se paní Byrne vyjadřuje, souzní s mentalitou New Age.

  Z výše uvedených důvodů je třeba být opatrní, a nenechat se nalákat na komunikaci s anděly "snadno a rychle..". Tomuto tématu se věnuje s.Veronika Barátová v knížce Není anděl jako anděl (KNA 2015), která pomáhá ke křesťanskému rozlišování v této oblasti. Stručný náhled na obsah knihy můžeme najít ve stejnojmenném článku této autorky, uvedeném v časopise Effatha.

Z řad světců, píšících o andělech si, můžeme přečíst texty sv. Bernarda a sv. Řehoře Velikého:

    Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí. Ať ho chválí a říkají mezi národy: Velkou věc s nimi udělal Hospodin. Bože, co je člověk, že ho tak ceníš, že si ho všímáš? Všímáš si ho, věnuješ mu svou péči, staráš se o něj. Nakonec mu posíláš svého jednorozeného Syna, sesíláš svého Ducha a slibuješ člověku i to, že spatří tvou tvář. A aby žádná bytost v nebi nezůstala stranou při této péči o nás, posíláš blažené duchy, aby nám prokazovali službu, pověřuješ je, aby nad námi bděli, a přikazuješ jim, aby nás vychovávali.
    Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Jakou úctu mají v tobě vyvolávat tato slova, jakou oddanost vzbuzovat, jakou důvěru ti dodávat! Úctu k jejich přítomnosti, oddanost za jejich laskavou péči, důvěru v jejich ochranu. Jsou tedy s tebou, aby ti pomáhali, jsou nejen s tebou, ale i pro tebe. Jsou s tebou, aby tě chránili, jsou s tebou, aby ti prospívali. A třebaže Bůh jim to přikázal, přece ani jim nesmíme být nevděční: vždyť oni ho poslouchají s tak velikou láskou a my jejich pomoc tak potřebujeme.
    Buďme proto k těmto ochráncům plní oddanosti a vděčnosti; splácejme jim jejich lásku a uctívejme je, jak jen můžeme a máme. Celou svou lásku a úctu však projevujme tomu, od něhož jak oni, tak i my máme všechnu schopnost prokazovat úctu a lásku, i všechno, čím si lásku a úctu zasloužíme.
    A tak, bratři, vroucně milujme v Bohu jeho anděly jako naše budoucí spoludědice a zatím jako správce a ochránce, které Bůh ustanovil, aby nás vedli. Neboť už teď jsme Boží děti, i když to ještě není zjevné, protože jsme dosud jako nedospělí podřízeni správcům a ochráncům, a tak se zatím ničím nelišíme od služebníků.
    Ale i když jsme tak malí a zbývá nám tak velká cesta, a nejen velká, ale i tak nebezpečná, proč bychom se báli, když máme takové ochránce? Ti, kteří nás střeží na všech našich cestách, nemohou být přemoženi ani svedeni na scestí, tím méně pak mohou sami z pravé cesty svést. Jsou věrní, moudří a mocní. Proč bychom se měli třást? Jen je následujme, držme se jich a přebývejme pod ochranou Boha, Pána nebes. 
Z kázání sv. Bernarda, opata - viz. DMC  2.10.

    Je třeba vědět, že název „anděl“ označuje službu, ne přirozenost. Neboť tito blažení duchové v nebeské vlasti jsou sice vždycky duchové, ale nemohou se vždycky nazývat anděly; anděly jsou jen tehdy, když se jejich prostřednictvím něco oznamuje. Ti, kteří vyřizují poselství méně významné, se nazývají andělé, ti, kteří přinášejí poselství velmi důležité, archandělé.
    Proto nebyl poslán k Panně Marii jakýkoli anděl, ale archanděl Gabriel; slušelo se totiž, aby byl vybrán k této službě anděl nejvyššího řádu, protože měl zvěstovat událost, která převyšovala všechno.
    A někteří se také označují vlastními jmény, aby bylo z názvu zřejmé, jaká je jejich činnost. Ovšem v nebeském městě, kde patření na všemohoucího Boha dává všem plnost vědění, nedostávají vlastní jména proto, že by je bez nich nebylo možné poznat; ale protože přicházejí k nám konat nějakou službu, mají u nás podle svých úkolů také jména. Michael znamená „Kdo je jako Bůh?“, Gabriel „Bůh ukázal svou sílu“, Rafael „Bůh uzdravil“.
    A kdykoli se v něčem zvlášť projevuje podivuhodná moc, uvádí se, že je poslán Michael, aby se poznalo podle skutku i podle jména, že nikdo nemůže vykonat, co může vykonat svou mocí Bůh. Proto se také uvádí, že onen dávný nepřítel, který se ve své pýše chtěl podobat Bohu a řekl: Vystoupím na nebesa, nad hvězdy nebe vyvýším svůj trůn, budu podobný Nejvyššímu, bude na konci světa jen s vlastními silami, dříve než propadne konečnému trestu, bojovat s archandělem Michaelem, jak je řečeno skrze Jana: Nastal boj, Michael se dal do boje.
    A k Marii je poslán Gabriel, nazvaný „Bůh ukázal svou sílu“, protože přišel zvěstovat toho, který se zjevil v poníženosti, aby pokořil zlé moci. Tím tedy, který se nazývá „Bůh ukázal svou sílu“, měl být zvěstován ten, který přicházel jako Pán všech mocností, udatný v boji.
    A jméno Rafael se vykládá, jak jsme již uvedli, „Bůh uzdravil“. Neboť když se Rafael jako léčitel dotkl Tobiášových očí, setřel tmu jeho slepoty. Bylo tedy vhodné, aby ten, který byl poslán přinést uzdravení, se nazýval „Bůh uzdravil“. 
Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže, na evangelia - DMC 29.9.

 

ĎÁBEL či SATAN

Člověk se nejvíce bojí toho, co nezná. A ďáblu vyhovuje, když buď nevěříme v jeho existenci nebo se ho příliš bojíme (často i proto, že o něm toho moc nevíme nebo máme zkreslené informace).

"Demaskování ďábla je součástí radostné zvěsti" píše ve svém článku na Radiu Vatikán jezuita P. Milan Glaser (zde). A vysvětluje tak nebývale početná upozornění na tohoto ducha adresovaná věřícím v magisteriu papeže Františka. Křesťan by tedy měl vědět, proti komu v duchovním boji stojí.

Dejme slovo Katechismu:

    Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. „Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“ KKC 391

    Písmo mluví o hříchu padlých andělů. Tento „pád“ spočívá ve svobodném rozhodnutí těchto stvořených duchů radikálně a neodvolatelně odmítnout Boha a jeho vládu. Ohlas této vzpoury nacházíme ve slovech, kterými se pokušitel obrátil na naše prarodiče: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). „Ďábel hřeší od začátku“ (1 Jan 3,8), „je otec lži“ (Jan 8,44). KKC 392

    Jestliže hřích andělů nemůže být odpuštěn, pak je tomu tak pro neodvolatelný charakter, který má jejich rozhodnutí, a ne pro nedostatek nekonečného Božího milosrdenství. „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“ KKC 393

Písmo i Katechismus tedy jasně říkají, že je to Bohu i nám nepřátelská bytost a že jediný správný postoj k němu je odvrácení se od něho a zřeknutí se jakékoliv spolupráce s ním. Teologie pak mluví o tzv. "mysteriu iniquitatis", tedy "tajemství nepravosti". Nemůžeme tedy pochopit proč se padlí andělé takto zachovali, a nepřísluší nám ani spekulovat o jejich případném obrácení, čímž bychom překračovali hranice Písma.

    Písmo dosvědčuje neblahý vliv toho, kterého Ježíš nazývá „vrahem od počátku“ (Jan 8,44) a který se dokonce pokoušel odvrátit Ježíše od poslání, jež mu svěřil Otec. „Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec“ (Jan 3,8). Nejtěžším z těchto činů, vzhledem k následkům, bylo lživé svedení člověka k tomu, aby neposlouchal Boha. KKC 394

    Satanova moc však není neomezená. I on je pouze tvor, sice mocný, protože je čirý duch, ale přece jen tvor: nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě z nenávisti k Bohu a k jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody - duchovního rázu a nepřímo i fyzického - každému člověku i společnosti, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Boží dopuštění této ďáblovy činnosti je velké tajemství, avšak my „víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). KKC 395

Ježíšovo pokušení na poušti je nám příkladem, jak odrážet útoky nepřítele (které jsou nejčastěji v rovině myšlenek): poslušností Boží vůli, slovy Písma, sebeovládáním a hlavně životem ze vztahu s Nebeským Otcem. Na tento vztah jsou také nejčastěji tyto útoky zaměřeny.

    Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na poušti ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, zůstává tam Ježíš čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží. Na konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do určeného času“ (Lk 4,13). KKC 538

    Evangelisté nám odhalují spásonosný význam této tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch, kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let, Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist. Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci. KKC 539

Ježíšovo spásonosné dílo tedy spočívá podstatně ve vítězství nad ďáblem:

    Kristus tedy sestoupil do hlubin smrti, aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít. Ježíš, „Původce života“, „svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla“, a tak vysvobodil „všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený Kristus „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní „každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10). „Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali ... Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou … Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem … Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.“ KKC 635

I o ďáblově konci už je rozhodnuto: A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš `zabije dechem svých úst´ a zničí svým slavným příchodem (2 Tes 2,8)

Vést duchovní boj znamená tedy také přenechávat ve svém životě Ježíši Kristu stále větší místo, aby v nás mohl vládnout On sám (J 3,30). Skrze křest a osobní rozhodnutí Ho následovat, spolu s odevzdáním svého života do Jeho rukou, jsme nastoupili tuto cestu (Řím 10,9). Starý člověk v nás však stále bude usilovat o opak. Jde tedy o trpělivou a vytrvalou snahu "mít oči upřeny na Ježíše" (Žd 12,2), zvát Ho opakovaně do svého života, a snášet, že se nám to nebude vždycky dařit, tak jako se to nedařilo ani apoštolu Pavlovi (Řím 7,14-25).

Nechejme se tedy povzbudit slovy apoštola: Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tim 2,8)
 

BANNER NA VÁŠ WEB

Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si  tento obrázek , uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz

                      db.jpg (8,4 kB)