Hřích

První a největší přístupovou cestou zla k člověku je HŘÍCH - tedy dobrovolné konání toho, co Bůh zakazuje (aby nás chránil) a ďábel nabízí. Chceme-li se tedy vymanit z působení zlého, je nutné se očistit uznáním hříchu, vyznáním, lítostí a snahou o nápravu (pokáním). Pro katolické křesťany to znamená jít ke svátosti smíření (svaté zpovědi) a žít v duchu obrácení.

    „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší“  Iz 59,2

    „Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět“  KKC 1488

ZPOVĚĎ (SVÁTOST SMÍŘENÍ) - je jedna ze 7-mi svátostí katolické církve, skrze kterou Bůh uděluje lidem své milosrdenství a odpouští jim hříchy. Pokaždé, když Boha prosím o odpuštění, mi odpouští a očišťuje mne od mých hříchů. Nemohu však si být jist, že si uvědomuji všechny své zlé skutky a postoje a snadno mohu žít v sebeklamu. Aby se člověk vyhnul příliš subjektivnímu sebehodnocení a neuniklo mu něco podstatného, pověřil Ježíš své učedníky a jejich nástupce (biskupy a kněze) aby druhým sloužili touto svátostí, ze které také sami čerpají novou naději a sílu jít dál za Kristem. Ve zpovědi tedy vyznávám upřímně a pokorně všechny své hříchy, kterých jsem si vědom, u těžších hříchů je důležité uvést také okolnosti. Už samotné vyznání svých hříchů (které je často nesnadné) je formou konání pokání (úsilí o změnu života). Při přípravě na zpověď, a během samotného vyznání hříchů pak člověk leckdy o sobě objeví něco, co mu předtím uniklo, a může tak opravdověji následovat Krista. Udělení rozhřešení je pak potvrzením ze strany Boží skrze církev, že Bůh mou prosbu o odpuštění přijal a vše, co jsem mu vyznal, mi odpouští. Zároveň se mi tak dostává nové Boží milosti k další cestě, vnitřního uzdravení z ran, které mi hřích způsobil (podle mé připravenosti a Božího rozhodnutí), usmíření s církví (ostatními bratry a sestrami v Kristu), a někdy i dobré rady od kněze na další cestu. 

Svatá zpověď je v řádu milosti účinnější než exorcismus, protože odstraňuje kořen zla, skrze který se zlo dostalo do mého života. A je to svátost, kdežto exorcismus pouze svátostina. V případě duchovních problémů je tedy třeba nejprve očistit své srdce (a dělat to pravidelně), aby byly účinné i modlitby za osvobození.

    „Je nezbytná, protože hřešíme, a dokud v nás hřích zůstává, jsme vystaveni útokům nepřítele“ Raul Salvucci, italský exorcista

    „Jen jediný hřích nemůže Bůh odpustit. To je ten, o jehož odpuštění Ho neprosíme, ten, který ani nepokládáme za hřích, ten, který si sami ospravedlňujeme“ Emiliano Tardif, katolický kněz

Před přípravou na svatou zpověď je dobré nejdříve poprosit Ducha Svatého o světlo, abych poznal o sobě vše podstatné. Pak si připomenu vše, co mi mé svědomí vyčítá (není žádnou hanbou si to zapsat; mám pak jistotu, že na nic nezapomenu). Následně mohu pro úplnost použít ještě pomůcky k přípravě na zpověď - tzv. Zpovědní zrcadlo. Jsou v něm otázky, které mi pomohou projít celé období uplynulé od minulé zpovědi. Zpovědní zrcadlo je součástí každého zpěvníku Kancionál, který lze nalézt v každém kostele. Je možné také využít Zpovědní zrcadlo papeže Františka.

Mnohokrát opakovaný hřích se stává neřestí a může způsobit v dané oblasti závislost (forma svázanosti). Pro účinné vymanění se ze závislosti je pak někdy nutná i modlitba za osvobození (rozvázání).

Nejzávažnějšími hříchy, které nás otvírají působení Božího nepřítele, jsou hříchy proti 1. přikázání Desatera, jelikož popírají Boží svrchovanost a obrací se k jiným "bohům", kteří ale bohové nejsou... (Iz 45,14; Jer 2,11; 1Kor 8,4)

HŘÍCH NEODPUŠTĚNÍ

Když Ježíš svěřuje svým učedníkům modlitbu Otče náš, vrací se pak jen k jediné věci - k odpuštění. A říká: "Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení" Mt 6,9-15. Tato okolnost ukazuje na to, jak závažnou věcí odpuštění je... Ovšem i mezi křesťany bývá odpuštění špatně chápáno. Přitom je to naše častá lidská zkušenost, že se navzájem zraňujeme, i když se máme rádi. Patří to k následkům narušení lidské přirozenosti hříchem. Proto zde uvádím několik základních věcí:

Lidé se často trápí, že prý nedokáží úplně odpustit. Důvodem není nedostatek ochoty, ale nepochopení toho, co odpuštění je a co není... ODPUŠTĚNÍ JE ROZHODNUTÍ. Je to tedy záležitost vůle, nikoliv citu. Mé city mi mohou říkat něco jiného, nemusím být schopen člověka, který mi ublížil, ani potkat, z hloubky mého nitra se mohou ještě vynořovat vlny bolesti a hořkosti, ale pokud jsem se rozhodl odpustit, už jsem na té nejzákladnější rovině odpustil. Odpuštění je rozhodnutí, které vlastně říká: Nechci se mstít, nechci, aby se tomu člověku stalo něco zlého, nechci, aby také zakoušel tu velikou bolest, veškerou odplatu nechávám na Boží spravedlnosti (což ale neznamená, že se např. budu stavět proti rozhodnutí soudu o trestu). Znamením toho, že jsem takto odpustil, je to, že se za toho člověka dokáži modlit a žehnat mu (což zahrnuje také: ať pozná svoji chybu a hřích, prohlédne, a prosí Boha o odpuštění). Klidně se za něj mohu modlit takto: Pane, požehnej mu, ale nežehnej tomu zlému, co dělá... (Bůh zlu jistě nežehná, ale mně ta formulace pomůže si uvědomit, že žehnáním neschvaluji vše zlé, co dělá, ale prosím Boha, aby se dostal k poznání pravdy a obrátil se).

Pokud jsem v této základní rovině odpustil, musím počítat s tím, že Bůh čas od času dovolí, že se mé nevyčištěné rány opět otevřou, a budu muset před Bohem vylévat svou bolest, a prosit o další uzdravení. Uzdravení je proces, a nejde ho překročit, a málokdy nějak urychlit. Lidé, kteří prožili léta zneužívání v dětství, budou potřebovat k uzdravení daleko více času, než ti, kteří tak hluboká traumata neprožili. Stále znovu se objevující hněv, zášť, nenávist, hořkost, či smutek - jen ukazují na hloubku rány, která byla v srdci zasazena. S těmito emocemi máme pracovat, předkládat je Bohu, mluvit o nich s nejbližším člověkem, případně užít i terapeutické pomoci, abychom se je naučili bezpečně vyjadřovat, neohrožujíce sebe ani druhé. Je otázkou času, našeho úsilí a Boží milosti, kdy dojde k uzdravení. Avšak i za těchto okolností je možné učinit rozhodnutí: Chci odpustit a odpouštět, a prosit o sílu k němu od Pána.

Abych mohl "reálně" odpustit, potřebuji také "reálně připustit", že mi opravdu bylo ublíženo, že to bolelo, že se to opravdu stalo.. Pokud událost popírám, zlehčuji, nebo vyřeším příliš rychle, může se stát, že to zkrátka nezafunguje. O tom mluví text, který jsem získal na terapeutickém kursu anglických křesťanských terapeutů Deep release ministries (přikládám i v anglickém originálu).

Odpuštění se doporučuje nějak navenek vyjádřit - slovem, gestem, dopisem (avšak o samotě, sám před sebou - nikoliv vůči té osobě, protože možná o to vůbec nestojí, možná bych to nezvládl emočně, možná ještě není ten správný čas, možná už ten člověk ani nežije, atd.. Pokud o něj přijde poprosit, pak samozřejmě ano, jsem-li toho schopen).

Odpuštění zahrnuje 3 oblasti - odpustit mým bližním, odpustit sobě, a ač se to zdá zvláštní - odpustit i Bohu.

Neodpuštění bližnímu - je již základně popsáno výše; Ježíš odpuštění předkládá jako nevyhnutné, pokud chceme zůstat v přátelství s Bohem. Petrovi odpovídá, že má odpustit "77 krát", tedy stále.. Princip a důvod vysvětluje na podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,21-35). Nesplatitelný dluh odpuštěný služebníkovi je vše, co Bůh odpustil nám. Malá částka, kterou nechce služebník odpustit svému kolegovi, je to, co se nám nechce odpustit našim bližním. Pokud neodpustíme, duchovně se dostáváme do vězení (stále na toho člověka myslím, vedu s ním vnitřní dialog, nemohu spát nebo se mi pořád objevuje ve snech, ...). A někdy takto duchovně do vězení uvrhneme i toho, komu jsme neodpustili (cítí se svázán naším nepřijetím, odmítnutím).

Je třeba také říci, že můžeme druhým zazlívat a neodpustit to, že ublížili ne nám, ale  někomu, koho máme rádi... I tohoto se týká potřeba toto neodpuštění řešit. A dokonce jsem se setkal i s tím, že někdo přestal se svým známým mluvit, protože ten pomohl někomu jinému, koho ten první nesnáší. I toto je bohužel možné...

Odpuštění je vzhledem k nám nespravedlností - protože se tak dobrovolně zříkáme oprávněného nároku (omluvy, prosby za odpuštění, jakoby duchovní náhrady škody). Jako křesťané však odpouštíme, protože o mnoho více bylo odpuštěno Bohem nám. Proto je to odpuštění také úkonem lásky a vděčnosti za to, co On vše pro mne učinil, co mi odpustil, a čeho zlého mne zbavil. A jen On nás můžeme zmocnit k tomu, abychom opravdu odpustili a odpouštěli.

Neodpuštění sobě - je tím, na co se často zapomíná nebo se o něm vůbec neví.. Určité věci, které jsme dopustili nebo provedli, si stále vyčítáme, a proto se nám stále vrací ("že jsem to či ono dopustil, nebránil sebe či bližního, neudělal více, nebo prostě selhal.."). A i když nám již bylo, třeba knězem, řečeno: Bůh Ti to odpustil!, přesto my sami si určitou věc nechceme či nedokážeme odpustit ("tohle si prostě nikdy neodpustím..."). Vypadá to velmi svatě, jako hrdinství, avšak je v tom skryta léčka Nepřítele - činím se tak totiž spravedlivějším, než je Bůh... A hlavně - pokud si já sám neodpustím, pak ke mně ani nemůže proniknout odpuštění Boží... A opět jsem v onom duchovním vězení.. Něco jiného je, když člověk ví, že jeho skutek byl závažný, vrací se mu ta tíha, a cítí potřebu to nějak dále napravovat - čili "konat pokání". To je v pořádku - protože to je "odpověď na to, že Bůh mi tu věc již odpustil", tedy odpověď lásky, která si je Božím odpuštěním jista, jen si uvědomuje hloubku svého provinění a potřebu náhrady.

Neodpuštění Bohu - zní to zvláštně, přesto však to tak někdy je. Neodpouštíme Bohu, že se něco stalo, že něco dopustil, že něčemu nezabránil, ač jsme Ho o to prosili... (např. situace úmrtí blízkého člověka). Často o tom ani nevíme, protože nemáme odvahu si toto neodpuštění připustit, nějak ho vyjádřit, vyslovit... Ale je třeba s tím něco dělat. Často se neodpuštění Bohu může skrývat za větami typu: "to snad není možné, co vše se děje..., jak se mu to mohlo stát..., proč jí nikdo nepomohl....". Když toto neodpuštění v sobě objevíme, podobně jako u jiných neodpuštění - nebojme se o něm s Bohem mluvit, vyslovit ho, mluvit s ním o všech pocitech, které s tím máme spojeny, jak nám to radí žalmista: "Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.. " Ž 62,9. On našemu srdci rozumí, a také ví, v čem spočívá jeho osvobození.

    Zbavit se neodpuštění je naprosto nezbytné, máme-li zakoušet plnost vztahu s Bohem jakožto Otcem.  Dave Patty, Bůh Otec - Cesta k Božímu srdci, s. 110

Tématem odpuštění Bohu, druhým i sobě se zabývá kniha Williama Paula Younga CHATRČ, která již byla také zdařile zfilmována (The Shack 2017) a dokonce již lze film shlédnout se slovenskými titulky.

UKONČENÍ TĚHOTENSTVÍ (CHTĚNÝ POTRAT)

Každý z nás byl jako maličký hrozně křehký a zranitelný, bezbranný, a totálně odkázaný na cizí pomoc. Byl pro nás ohrožující už jen zamračený pohled nebo zvýšený hlas. Navíc jsme v té své kauze „život“ byli nevinně… - nebyli jsme to my sami, kdo učinil rozhodnutí o našem příchodu na tento svět. A přesto řada z nás působila už před svým narozením na druhé (často na své vlastní rodiče) jako ohrožení. Možná pro určitou míru sobectví, možná proto, že jim někdo řekl, že snad jejich dítě nebude úplně stoprocentní, možná pro náš nečekaný příchod… Je to smutné, ale je to tak. A protože ti méně šťastní byli pro svou nepohodlnost účelově zbaveni hodnoty a důstojnosti lidské bytosti, museli odejít… Mít podíl na tomto skutku nemůže člověka duchovně nezatížit...

Nelze to nijak plošně hodnotit, jelikož každé konkrétní rozhodnutí bylo učiněno za jiných podmínek. Objektivně je to velmi závažný přečin proti člověku i Bohu (proti 5.přikázání Desatera), subjektivně za ním však stálo často velmi mnoho bolesti, odmítnutí, strachu, nátlaku, neporozumění, hledání lásky a zklamání, a celá další dlouhá řada příčin. A vina se tak rozkládá na celou řadu faktorů i různých lidí. Soudit a odsuzovat není cílem těchto řádek, nýbrž snaha podnítit k zamyšlení a zasazení se o to, aby těchto násilných odchodů bylo stále méně.

Tímto skutkem násilí na bezbranném je vždy zasažena celá rodina, protože tak zemřel něčí bratr, sestra, dcera, syn, vnuk či vnučka, bratranec či sestřenice… Psychologové se zabývají „postabortivním syndromem“ u matek, ale není důvod, proč by nebyli v nějaké míře zasaženi i další členové rodiny, byť i jen skrze následky tohoto syndromu u matky. Všichni jsou tím nějak zraněni, a skrze naše zranění se k nám ten zlý snáze dostává a rozděluje nás. A svou sílu zde bere z tohoto NE životu, které bylo v té konkrétní rodině dovedeno do konce.

Z duchovního hlediska je vidět, že celý tento, nebojím se říci „potratový průmysl“ je obrovským podvodem Nepřítele Boha života i lidského rodu, který žízní po násilí, bolesti a krvi, a proto vymýšlí nejrůznější způsoby, jak tento skutek tzv. „oddramatizovat“… Nedivme se tolik vzrůstajícím počtům sebevražd, když hodnota života v určité jeho fázi je bagatelizována či úplně popřena (život nenarozený, život v nemoci, ve stáří,...). O to snáze se pak každý další život ohodnotí jako „méně kvalitní“, a podle toho s ním také naloží.

A CO DÁL…?

Nikoho nesuďme, ale pokusme se ve chvílích rozhodování o novém životě nabídnout pomoc. A nabídněme ji také těm, kterých se zatížení rodiny potratem týká a chtějí to řešit. Boží milosrdenství je nekonečné... Otec Elias Vella nabízí v rozhovoru pro časopis Hnutí pro život konkrétní kroky takto zatíženým a zraněným lidem či rodinám: Přijmout z Božích rukou tento dar života (třeba i zástupně za tu osobu, která s tím nechce nic dělat), poděkovat za něj, poprosit za odpuštění tohoto skutku odmítnutí a zbavení života (Boha, rodinu, dítě i společnost jako takovou), dát mu jméno, a teprve pak tohoto malého člena rodiny odevzdat Pánu ve mši svaté. V článku se otec Elias zmiňuje také o následcích potratu na další děti přicházející po odmítnutém sourozenci – jde zvláště o pocity sebeodmítání, a pocity nenávisti k vlastní matce. I zde pochopitelně je řešením odpuštění, a prosba za uzdravení. Někdy je to však dlouhá cesta..

Matka Tereza o potratech:
    Cítím, že potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože to je válka vedená proti dítěti - přímá vražda nevinného vykonaná samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem?
    (...) Země, která potraty povoluje, neučí lidi milovat, ale používat násilí k dosažení svých cílů. A proto je potrat úhlavním nepřítelem lásky a míru. Spousta lidí se zabývá problémy dětí v Indii, v Africe, kde některé umírají hladem. Jiní jsou zase znepokojeni násilím po celých Spojených státech. Je dobře, že se tím zabývají, ale často se ti stejní lidé nestarají o milióny těch, kteří jsou zabiti na základě záměrného rozhodnutí jejich vlastních matek. Potrat je největším nebezpečím míru na světě, protože lidi zaslepuje.


Slovenský kardinál Jan Chrysostom Korec se jednou zamýšlel nad tím, že když zničíme vejce vzácných chráněných ptáků, budeme potrestáni. U nenarozených dětí tomu však tak není. A dodal tehdy: „Máme chránené ftáky, ale nemáme chránené deti...“.

 

 

BANNER NA VÁŠ WEB

Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si  tento obrázek , uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz

                      db.jpg (8,4 kB)