Žena
Pohled na ženu ve Starém zákoně je jistě poznamenán patriarchálním smýšlením tehdejší společnosti. Nicméně i zde můžeme vnímat oceňování ženy a jejích kvalit, často však ve vztahu k muži:
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře. Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu. Hle, jak bývá požehnáno muži, jenž se bojí Hospodina. Žalm 128,1-4
Blaze manželovi dobré ženy, počet jeho dnů bude dvojnásobný. Statečná žena působí svému muži radost, naplní jeho léta pokojem. Dobrá žena je dobrý podíl; za podíl ji dostanou ti, kdo se bojí Hospodina. Ať Bohatý či chudý, je dobré mysli, a v každé době má úsměv na tváři. Sírachovec 26,1-4
zdroj obrázku: www.zonerama.com/Seraf1
Ježíš v Novém Zákoně svým postojem k ženám tento pohled Starého Zákona nesdílí a chová se k nim s velikou úctou a pochopením. Nastoluje tak znovu rovnost muže a ženy. Apoštol Pavel pak Kristův pohled na muže a ženu shrnuje do slov:
Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. Galatským 3,28-29Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. 1Kor 12,12-14
A zároveň mluví o jejich vzájemné závislosti:
V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu - všecko pak je z Boha. 1 Korintským 11,11-12
Nicméně i v Pavlových listech lze najít pasáže, které špatně pochopeny - evokují příklon ke starozákonnímu chápání. Postavení a roli ženy v Božím plánu je církev ve svém učení zdá se ještě hodně dlužna. Potřebu změny v pohledu na ženu a její poslání lze silněji sledovat v církvi již od II. Vatikánského koncilu:
Otázka důstojnosti ženy se ve světě poslední dobou objevuje velmi často a leží na srdci také církvi. Ze všech stran se píše a hovoří o ženě. Feministická hnutí o sobě dala hodně výrazně vědět a každým dnem jejich hlas ještě více sílí a stává se vědomějším...
Pouze jeden muž v tomto ohledu opravdu nalomil mentalitu svého prostředí – Ježíš Kristus. Vzdoroval názorům svých současníků, přijímal ženy, aby ho následovaly, mluvil s nimi a k nim stejně jako s muži, považoval je za schopné pochopení, respektoval jejich city, a to i ve vztahu k chybám, jako v případě Maří Magdalény a cizoložnice. Pod křížem byly různé ženy, ale pouze jeden muž – Jan.
Ježíš se jeví před ženou jako naprosto svobodný, jako ostatně před celým stvořením. V něm nachází emancipace ženy – jakožto navrácení její původní rovnosti s mužem coby Boží dcery – svůj jistý základ. V jeho evangeliu je žena rovnocenná s mužem, jak ve vztahu k životu, tak i vzhledem ke spáse. Dokonce se dá říci, že je v určitých ohledech privilegovaná, poněvadž „dokáže více milovat“ (Lk 7,44n). Každá sociální diskriminace mezi mužem a ženou a každá nadvláda je pro něj falešná. Pavel věrně vykládá Ježíšovu nauku, když píše: „Už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Také prvotní křesťanská komunita nám v tom může být příkladem – žena je do ní zařazena ve všech oblastech života.
Pokud existuje nějaké nebezpečí v hnutí za osvobození ženy, jak se nám v dnešní době často předkládá, pak jde o skutečnost, že nás přivádí k určitému zploštění, a ne k rovnosti pohlaví. Ženě se předhazují cíle, které by ji měly učinit naprosto rovnocennou s mužem – v úlohách, práci, postojích, a dokonce i v oblékání. Fyziologie ženy a její role při předávání života ji přes to všechno odlišují. - Tento základní aspekt existence se relativizuje a začíná se o něm hovořit v pohrdavých pojmech; z mateřství se stává chorobná závislost na matce, z ideálu rodiny se stává měsťácká ideologie. V rádiu jsem jednou slyšel zapálenou feministku, jež se opovržením odmítala dokonce samotné pojetí ženskosti, kterou spatřovala jako past, do které muži chytají ženy!
K čemu by se dopracovalo emancipační hnutí, kdyby se ubíralo touto cestou, je poměrně jednoduše představitelné – ke společnosti vzájemně odcizených; společnosti, v níž ve snaze být si rovní naprosto ve všem, by už nikdo nebyl sám sebou. Pád polarity a vzájemného doplňování se muže a ženy by ochudil jejich spolužití, uhasil by ten nejtajnější zdroj tvořivosti a radosti mezi lidmi.
V závěru promluvy se pak na ženu dívá pohledem Božího slova:
Jaký je plán, na který ukazuje Boží slovo? - Rovní ano, ale ve vzájemné různosti. Na konstatování, že muž nemůže žít sám, neodpovídá Bůh stvořením dalšího muže, ale stvořením ženy! V evangeliu jsem četli o hřivnách. V přirozené rovině je však tím prvním a nejradikálnějším rozdělením hřiven okamžik, kdy Bůh na počátku stvořil člověka „jako muže a ženu“ (Gn 1,27)
Žena může mít celou řadu hřiven, ale hřivnou všech hřiven je právě její bytí ženou, její ženskost. Právě skrze naplňování této hřivny se může postavit před muže jako jeho nenahraditelný a rovnocenný partner. Právě uznání této své neredukovatelné osobitosti a důstojnosti musí neúnavně požadovat od muže, a ne výměnu rolí. To ale samozřejmě neznamená pokračovat v dvojstranném rozdělování životních úkolů – mně, muži, náleží kněžství, spravedlnost, politika, válka; ty, žena, zase patříš k domácnosti, pečovatelství nebo šicí dílně. Měli bychom pravděpodobně dospět k širšímu vzájemnému průniku; nakonec je možné dospět k tomu, že budeme oba dělat všechny věci, ale každý jiným způsobem, každý skrze svou specifickou hřivnu – silou nebo milostí.
Být ženou, jaká to je hřivna! Kdo by ji vůbec dokázal plně pochopit? Hodně se hovoří o takzvaném „homo absconditus“ (E. Bloch), o člověku, který se má teprve plně projevit. Co v této souvislosti povědět o ženě? - Její talent se ztotožňuje s podivuhodnou myšlenkou, kterou Bůh rozvíjel, když ji tvořil – Eva, matka všech živých. Abychom mohli objevit tuto myšlenku, je velmi užitečné slyšet více zdravých lidských názorů, vyjádřených počínaje Biblí také v poezii, umění nebo prozaické literatuře a pokoušejících se proniknout do tajemství „věčného ženství“, aniž by se jim to samozřejmě plně zdařilo. Ještě významnější přínos než literatura má však sestoupení přímo k životu. Také dnes se ve světě nacházejí mnohé z těch „dokonalých žen“, kterými se kocháme na stranách Bible. Křesťanská komunita oplývala a oplývá takovými ženami, počínaje Marií – „plnou milosti“, jež je opravdu výsostným obrazem ženy. Nacházíme zde ženy, které se nebojí darovat, dokážou trpět, aby mohly přinést na svět radost, podobně jako rodí život. Dále tu objevujeme ženy, jež vztahují své ruce k tajemství a nebojí se zestárnout a dát darem i to, co je jim nejmilejší – svou krásu; pokud to prospěje a poslouží k odlehčení bolestí a darování alespoň trochu podpory a útěchy. Rovněž se tady nalézají ženy, které se neprovdaly za muže a nerodily fyzicky; mohou být matkami a ochraňovat a rozvíjet život.
(Raniero Cantalamessa – Slovo a život – A, s. 233-238)
Tím, že Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy, byla každá žena v Marii povznesena k takové důstojnosti, že nad ni nelze myslet důstojnost větší.
(Z listu svatého Jana Pavla II., papeže, k 700. výročí Svaté chýše v Loretu - DMC 10.12.)
BANNER NA VÁŠ WEB
Chcete-li si vložit na své stránky banner tohoto webu, stačí stáhnout si tento obrázek, uložit na své stránky, a přiložit k němu odkaz: www.duchovniboj.cz
